Františkánské osmisté výročí – 2023-2026, během tohoto výročí si připomeneme:
– napsaní Potvrzené řehole (1223-2023),
– první vánoce v Grecciu (1223-2023),
– dar stigmat sv. Františkovi (1224-2024),
– napsaní Chvalozpěvu stvoření (1225-2025),
– Františkové Velikonoce (1226-2026).
1226 – 2026 – FRANTIŠKOVÉ VELIKONOCE – PORCIUNKULE
1225 – 2025 – CHVALOZPĚV STVOŘENÍ – SAN DAMIANO
Ve starém rukopise z Assisi stojí úvodem: »To jsou chvály tvorů, které blažený František složil ke chvále a cti Boží, když ležel nemocen u svatého Damiána.«
Nejvyšší, všemocný, dobrý Pane,
tobě bud’ chvála, sláva, čest a všechno dobrořečení.
Patří tobě jedinému, Nejvyšší,
a žádný člověk není hoden vyslovit tvé jméno.
Ať tě chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil,
zvláště pak bratr slunce,
neboť on je den a dává nám světlo,
je krásný a září velkým leskem,
vždyť je, Nejvyšší, tvým obrazem.
Ať tě chválí, můj Pane, sestra luna a hvězdy,
stvořils je na nebi jasné, vzácné a pěkné.
Ať tě chválí, můj Pane, bratr vítr
a vzduch i oblaka, jasná obloha i každé počasí,
kterým živíš své tvory.
Ať tě chválí, můj Pane, sestra voda,
která je velmi užitečná, pokorná, vzácná a čistá.
Ať tě chválí, můj Pane, bratr oheň, kterým osvětluješ noc,
a on je pěkný, příjemný, mocný a silný.
Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra matka země,
která nás živí a slouží nám
a rodí rozličné plody s pestrými květy a trávu.
Ať tě chválí, můj Pane, ti, kdo odpouštějí pro tvou lásku
a snášejí nemoci a soužení.
Blaženi ti, kdo je snesou v pokoji, neboť ty,
Nejvyšší, dáš jim korunu.
Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra smrt těla,
žádný živý člověk jí nemůže uniknout.
Běda těm, kdo zemřou v smrtelných hříších.
Blaze těm, které nalezne spojeny s tvou nejsvětější vůlí,
neboť druhá smrt jim neublíží.
Chvalte mého Pána, dobrořečte a děkujte mu
a služte mu s velikou pokorou.
Il Cantico delle Creature – Angelo Branduardi (YOUTUBE)
1224 – 2024 – STIGMATIZACE – LA VERNA
Středověké životopisy uvádějí, že František z Assisi se v létě roku 1224 ve chvíli lidské a duchovní krize uchýlil na Monte della Verna v toskánském kraji Casentino.
Stigmata, zkušenost bolesti a lásky, se pro Františka stala darem, který přijal s odpovědností a pokorou, ale byla také počátkem „písně chvály“, kterou dokončil a převyprávěl ve svých slavných literárních a duchovních skladbách Chvála nejvyššího Boha a Hymnus stvoření.
Poselství, které ze zkušenosti na hoře La Verna vyplývá, je slovem uzdravení a naděje pro všechny lidi, které lze nově předat světu poznamenanému napětím, rozdělením a válkami, ale také touhou po životě a budoucnosti.
Dne 5. ledna 2024 zahájila františkánská rodina na celém světě připomínku osmistého výročí stigmatizace svatého Františka.
Připomínka začala breviářem a mší svatou slavenou generálním ministrem františkánů br. Massimem Fusarellim. Ve své homilii br. Massimo připomněl, jak tajemství kříže poznamenalo celý Františkův život: „Rád přemýšlím o Františkově niterném životopise jako o cestě v soustředných kruzích, které ho vedly do středu, jímž je Ježíš. Právě jsme ho o Vánocích kontemplovali v Grecciu, kde chtěl František na vlastní oči vidět chudobu a strádání, v nichž se Ježíš chtěl narodit, onu chudou a pokornou cestu, kterou si zvolil, aby k nám přišel, aby dorazil sem do La Verny – a z Greccia do La Verny není cesta úplně přímá, ale vnitřně ano -, kde se František nechává přitahovat tajemstvím svého ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Pána, protože Serafín projevuje zároveň bolest i nevýslovnou radost: středem Františkovy cesty je Ježíš Kristus. Zdá se to tak prosté, ale osmisté výročí, které dnes zahajujeme, nám to může připomenout“.
Po bohoslužbě se v kapli Stigmatizace na La Verně konal obřad zahájení připomínky 800 let, kde byli přítomni i generální ministři různých částí františkánské rodiny.
Připomínka stigmatizace sv. Františka je součástí tzv. Františkánského výročí, kdy si připomínáme události ze závěru života sv. Františka: 800. výročí Potvrzené řehole a Vánoc v Grecciu, kdy sv. František vůbec poprvé sestavil jesličky (2023), dále výročí přijetí Kristových ran-stigmat (2024), 800 let od Chvalozpěvu stvoření (2025) a Františkova přechodu do nebe (2026).
Jednoho rána roku 1224, dva roky před svou smrtí, opět prodléval světec na hoře a v duchu přebýval s Ukřižovaným. Pokračuje svatopisec:
Spatřil serafa, který měl šest ohnivých zářících křídel a sestupoval z výšin nebe. Když se rychlým letem snesl blízko Božího muže, ukázala se mezi křídly podoba ukřižovaného člověka, který měl ruce i nohy rozpjaté ve tvaru kříže a ke kříži přibité. Dvě křídla byla rozpjata nad jeho hlavou, dvě roztažena k letu a dvě zahalovala celé tělo.
Při pohledu na to František velice užasl a jeho srdce pronikla radost smíšená s bolestí. Měl radost z láskyplného pohledu, když Kristus v podobě serafa na něho hleděl, ale přibití na kříž probodávalo jeho duši mečem soustrastné bolesti. Velice se divil tomu nevyzpytatelnému vidění, neboť věděl, že mdloba utrpení se naprosto nesrovnává s nesmrtelností serafského ducha. Nakonec porozuměl, když se mu o tom dostalo zjevení od Pána, že takové vidění ukázala Boží prozřetelnost jeho zrakům proto, aby on, Kristův přítel, poznal, že se má cele přetvořit k podobnosti s Kristem ne umučením těla, ale zapálením mysli.
Když vidění mizelo, zanechávalo v jeho srdci podivuhodný žár, ale také na tělo vtisklo neméně zvláštní znamení. Ihned se na rukou i nohou začaly objevovat stopy hřebů, jak to předtím uviděl na onom obraze ukřižovaného muže. Jeho ruce i nohy byly uprostřed zřetelně probodeny hřeby a hlavy hřebů bylo vidět na dlaních i nártech, ostří pak na druhé straně. (…)
Když tedy pravá Kristova láska přetvořila milujícího ve věrný obraz milovaného, sestoupil andělský muž František z hory na slavnost archanděla Michaela po dovršení počtu čtyřiceti dnů v samotě, jak si stanovil. Nesl s sebou obraz Ukřižovaného, ne vytesaný rukou umělce na kamenných nebo dřevěných deskách, ale napsaný prstem živého Boha na údech těla. (sv. Bonaventura. Legenda maior, XI,9)
Stigmatizace v našem kostele v Uherském Hradišti:
Tipy na výlet:
TRUTNOV – https://www.pamatkovykatalog.cz/socha-relief-stigmatizace-sv-frantiska-serafinskeho-12930007
1223 – 2023 – JESLIČKY – GRECCIO
Poverello dokázal poznat, že všechno v jeho životě bylo nezištným darem Boží lásky, jak sám potvrzuje ve své Závěti: „Pán dal mně, bratru Františkovi, abych takto začal dělat pokání… Pán mi dal bratry… Sám Nejvyšší mi zjevil, že mám žít podle svatého evangelia“ (Závěť 1-14, FF 110-116).
František nejen přijal božské dary, ale také se rozhodl je vrátit, takže dnes, o 800 let později, můžeme oslavit jako františkánská rodina těchto pět výročí, které nás zvou k životu podle logiky přijaté lásky, jež se promění v darování a navracení. Začněme, sestry a bratři, protože nyní je na nás, abychom darovali a vraceli zpět dary, které nám dal František.
Tomáš z Celana: Slavnost jesliček, kterou František na Narození Páně konal
Jeho nejvyšším úsilím, nejvznešenějším přáním a hlavním životním pravidlem bylo: ve všem a za všech okolností zachovávat svaté evangelium. Se vší bdělostí a horlivostí, s celou touhou svého ducha a s celým zápalem svého srdce snažil se dokonale následovat učení našeho Pána Ježíše Krista a chodit v jeho šlépějích.
Stálým rozjímáním si připomínal jeho slova a bystrými úvahami promýšlel jeho činy. Zvlášť pokora jeho Vtělení a láska, kterou prokázal ve svém utrpení, zaměstnávaly světcova ducha tak, že jen nerad myslil na něco jiného.
Svýma očima chtěl vidět nouzi, kterou musel Ježíš snášet již jako dítě
Proto musím vzpomenout a uctivě vylíčit onu slavnost, kterou konal tři roky před svou slavnou smrtí u vesničky jménem Greccio v den Narození našeho Pána Ježíše Krista. V té krajině žil muž dobré pověsti a ještě lepšího života jménem Jan. František ho zvlášť měl rád, protože přes znamenitou pověst a vážnost, kterou tam požíval, pohrdal šlechtictvím těla a snažil se dosáhnout šlechtictví duše. Toho si – jak často činíval – povolal blažený František k sobě. Bylo to asi čtrnáct dní před Narozením Páně. A řekl mu: »Chceš-li, abychom blížící se slavnost vánoc slavili u Greccia, pospěš si a pečlivě obstarej, co ti říkám. Chtěl bych totiž oslavit památku toho Dítěte, které se narodilo v Betlémě, a chtěl bych, pokud možno, svýma očima vidět hořkou nouzi, kterou už jako dítě muselo snášet, jak leželo v jeslích, u nichž stál vůl a osel, i jak leželo na seně.«
Když to dobrý a oddaný muž uslyšel, spěšně na jmenovaném místě připravil všecko, jak mu světec uložil.
Z místa se stává nový Betlém
Den radosti se blížil, čas jásotu nadešel. Z různých chýší přišli bratři, muži i ženy z okolí, jak jen mohli, připravili svíce a pochodně, aby osvítili onu noc, která ozářila jasnou hvězdou všechny dni a roky.
Konečně přišel světec, všecko našel připraveno, viděl to a radoval se. Postavili jesle, přinesli seno a přivedli i vola a oslíčka. Je uctěna prostota, povýšena chudoba, zvelebena pokora a z Greccia se stává nový Betlém.
Noc je jasná jako den a lidé i zvířata se cítí blaženě. Lidé se sem scházejí a naplňuje je z obnovené tajemné události nová radost. Les zní písněmi a od skal se odráží jásot. Bratři zpívají, přinášejí tak Bohu náležitou chválu, a celá noc jásá čistou radostí. Boží světec stojí u jesliček, vzlyká bolestí a zároveň je proniknut svatou zbožností a podivuhodnou radostí. U jeslí se slaví slavná mše svatá – kněz pocítí netušenou útěchu.
V jesličkách uviděl chlapečka
Světec si obléká jáhenská roucha – byl totiž diakonem – a libozvučným hlasem zpívá evangelium. Jeho hlas, jeho silný hlas, jeho něžný hlas, jeho jasný hlas, jeho libozvučný hlas zve všechny k nejvyšší chvále. Pak shromážděnému lidu káže o narození chudého Krále a blahořečí městečku Betlému. Často, když chce vyslovit jméno »Ježíš«, říká pln převeliké lásky »Děťátko betlémské«. A když vyslovuje slovo »Betlém«, zní to jako mečení jehňátka. Víc než slovy přetékají jeho ústa láskou. Když vyslovoval jméno »Děťátko betlémské« nebo »Ježíš«, olizoval rty jazykem, jako by chtěl ještě názorněji ukázat sladkost tohoto jména. Ukázala se tam štědrost a velkomyslnost Všemohoucího. Jeden zbožný muž měl podivuhodné vidění. Spatřil v jesličkách neživého chlapečka, viděl, jak k němu přistupuje Boží světec a dítě budí jako z hlubokého spánku.
A nebylo nevýstižné toto zjevení; vždyť Ježíš byl v mnoha srdcích zapomenut. Milostí Boží ho v jejich srdcích svatý služebník František probudil a znovu uvedl do jejich vědomí. Když slavnost skončila, odcházeli všichni domů v blahé radosti.
Tělo Pána Ježíše Krista
Seno, které v jesličkách leželo, lidé schovávali, aby skrze ně Pán, který tak rozličnými způsoby prokazuje své milosrdenství, uzdravil jejich koně a jiná zvířata. A vskutku se stalo, že v té krajině se uzdravila zvířata, sužovaná rozličnými nemocemi, když dostala kousek onoho sena. Ba i ženy, které trpěly těžkými a dlouho trvajícími porodními bolestmi, šťastně porodily, když na ně bylo položeno trochu z onoho sena. Také četní poutníci obou pohlaví, kteří sem přišli, dosáhli tu touženého uzdravení z různých nemocí.
Později bylo místo, kde stály jesličky, posvěceno jako chrám – ke cti svatého Františka – aby tam, kde kdysi požírala z jesliček zvířata seno, mohli v budoucnosti ke spáse těla i duše požívat lidé Tělo Pána Ježíše Krista, Beránka bez poskvrny, který v převeliké a nevýslovné lásce sama sebe obětoval, a který s Otcem i Duchem svatým žije a kraluje jako věčně přeslavný Bůh po všechny věky věků.
Amen. Aleluja, aleluja.
Apoštolský list papeže Františka – Admirabile signum – O významu a hodnotě jesliček.
- Podivuhodné znamení vánočních jesliček, tak drahých křesťanskému lidu, stále budí úžas a obdiv. Znázornění události Ježíšova narození je jednoduchým a radostným zvěstováním tajemství vtělení Božího Syna. Jesličky jsou totiž jakýmsi živým evangeliem, kterým překypují stránky Písma svatého. Když rozjímáme o Narození Páně, jsme zváni vydat se duchovně na cestu, přitahováni pokorou Toho, který se stal člověkem, aby se s každým člověkem setkal. Zjišťujeme, že nás miluje do té míry, že se s námi sjednocuje, abychom se také my mohli sjednotit s Ním.
Tímto listem bych rád podpořil krásnou tradici našich rodin, které během dnů, jež předcházejí Narození Páně, strojí vánoční betlém. A také zvyk umísťovat ho na pracoviště, do škol, nemocnic, vězení, na náměstí… Jde o opravdové cvičení tvůrčí fantazie, která používá maximálně nesourodých materiálů, aby dala vznik krásným mistrovským dílkům. Učí se tomu děti, když jim maminka a tatínek, spolu babičkou a dědečkem, předávají tento útěšný zvyk, který je výrazem bohaté lidové spirituality. Rád bych, aby tato praxe nikdy nepřestala, ba dokonce doufám, že tam, kde už se nevyskytuje, bude opět objevena a oživena.