Katecheze o sv. Josefovi

Série katechezí u příležitosti zakončení „Roku sv. Josefa“ (2020-2021)

Zdroj:

Papež: Obraťme se k těm, kdo jsou na okraji – Vatican News

Papež: Svatý Josef, skrytý muž, který je strážcem nás všech – Vatican News

František při katechezi: Spravedlivý život je otevřený Božím záměrům – Vatican News

Přeložil Petr Vacík

I. – „Svatý Josef a prostředí, ve kterém žil“ (17.11.2021, Vatikán)

A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli.

I když je Hospodin vydá v plen do chvíle, než rodička porodí, zbytek jeho bratří se vrátí zpět k synům Izraele.

I postaví se a bude je pást v Hospodinově moci, ve vyvýšeném jménu Hospodina, svého Boha. A on sám bude pokoj.

(Mich 5,1.2-3.4)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

8. prosince 1870 prohlásil blahoslavený Pius IX. svatého Josefa za patrona všeobecné církve. 150 let po této události prožíváme zvláštní rok věnovaný svatému Josefovi a v apoštolském listě Patris corde jsem shromáždil několik úvah o jeho osobě. Nikdy předtím nám nemohl být více oporou, útěchou a vedením, než v této době poznamenané globální krizí složenou z řady různých faktorů. Proto jsem se rozhodl věnovat mu sérii katechezí, které nám, jak doufám, pomohou nechat se osvítit jeho příkladem a svědectvím. Několik týdnů budeme mluvit o svatém Josefovi.

V Bibli je více než deset postav, které nesou jméno Josef. Nejvýznamnější z nich je syn Jákoba a Ráchel, který se z otroka stal po faraonovi druhou nejdůležitější osobou v Egyptě (srov. Gn 37-50). Jméno Josef v hebrejštině znamená „Bůh rozmnožuje, Bůh dává růst“. Je to přání, požehnání založené na důvěře v prozřetelnost, které se týká zejména plodnosti a růstu dětí. Právě toto jméno nám odhaluje podstatný aspekt osobnosti Josefa Nazaretského. Je to člověk plný víry v Boží prozřetelnost: Věří v Boží prozřetelnost, důvěřuje v ní. Každý jeho čin, o němž vypráví evangelium, je veden jistotou, že Bůh „dává růst“, že Bůh „zvětšuje“, že Bůh „přidává“, tedy že Bůh zajišťuje pokračování svého plánu spásy. A v tom se Josef z Nazareta velmi podobá Josefovi z Egypta.

Důležitou roli pro pochopení postavy Josefa hrají také hlavní geografické odkazy na Betlém a Nazaret. Ve Starém zákoně se město Betlém nazývá Bet Lechem, tedy „Dům chleba“, nebo také Efrata, podle kmene, který se zde usadil. V arabštině však název znamená „Dům masa“, pravděpodobně kvůli velkému počtu stád ovcí a koz v oblasti. Není náhodou, že když se Ježíš narodil, pastýři byli prvními svědky této události (srov. Lk 2,8-20). Ve světle Ježíšova příběhu tyto narážky na chléb a pokrm odkazují na tajemství eucharistie: Ježíš je živý chléb, který sestoupil z nebe (srov. J 6,51). On sám o sobě řekne: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný“ (J 6,54).

Betlém je v Bibli zmíněn několikrát, a to už v knize Genesis. Betlém je také spojen s příběhem Rút a Noemi, který je popsán v malé, ale nádherné knize Rút. Rút porodila syna jménem Obéd, který zase zplodil Jesseho, otce krále Davida. Z Davidova rodu pocházel i Josef, Ježíšův zákonný otec. Tehdy prorok Micheáš předpověděl o Betlémě velké věci: „A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli“ (Mi 5,1). Evangelista Matouš toto proroctví převezme a spojí ho s Ježíšovým příběhem jako jeho zjevné naplnění.

Ve skutečnosti si Boží Syn nevybral za místo svého vtělení Jeruzalém, ale Betlém a Nazaret, dvě odlehlé vesnice, daleko od hluku historie a moci doby. Přesto byl Jeruzalém městem milovaným Hospodinem (srov. Iz 62,1-12), „svatým městem“ (Dn 3,28), vyvoleným Bohem, aby v něm přebýval (srov. Zach 3,2; Ž 132,13). Zde totiž sídlili učitelé Zákona, zákoníci a farizeové, velekněží a starší lidu (srov. Lk 2,46; Mt 15,1; Mk 3,22; J 1,19; Mt 26,3).

Proto nám volba Betléma a Nazareta říká, že Bůh dává přednost periferii a okraji. Ježíš se nenarodil v Jeruzalémě a u dvora… Ne: narodil se na periferii a na této periferii strávil svůj život až do svých 30 let, kdy pracoval jako tesař, podobně jako Josef. Ježíš dává přednost periferiím a okrajovým oblastem. Nebrat vážně tuto skutečnost se rovná nebrat vážně evangelium a Boží dílo, které se stále projevuje na geografických a existenciálních periferiích. Pán vždy působí skrytě na periferiích, dokonce i v našich duších, na okrajích duše, v pocitech, možná v pocitech, za které se stydíme, ale Pán je tam, aby nám pomohl jít kupředu. Pán se nadále projevuje na periferiích, a to jak geografických, tak existenciálních. Ježíš zejména vyhledává hříšníky, vstupuje do jejich domovů, promlouvá k nim a vyzývá je k obrácení. A to mu také vytýkají: „Ale podívejte se na tohoto Mistra,“ říkají znalci Zákona, „podívejte se na tohoto Mistra: jí s hříšníky, znečišťuje se, chodí vyhledávat ty, kteří se zla nedopustili, ale trpí jím: nemocné, hladové, chudé, ty nejmenší“. Ježíš jde vždy směrem k periferiím. A to by nám mělo dodat velkou důvěru, protože Pán zná okrajové části našeho srdce, okrajové části naší duše, okrajové části naší společnosti, našeho města, naší rodiny, tedy tu poněkud skrytou část, kterou neukazujeme, možná ze studu.

V tomto ohledu se tehdejší společnost od té naší příliš neliší. I dnes existuje centrum a periferie. A církev ví, že je povolána hlásat radostnou zvěst počínaje od periferií. Josef, tesař z Nazareta, který věří v Boží plán pro svou budoucí mladou nevěstu i pro sebe, připomíná církvi, aby upřela svůj pohled na to, co svět záměrně přehlíží. Dnes nás Josef učí toto: „Nedívej se tolik na věci, které svět chválí, dívej se do koutů, dívej se do stínů, dívej se na periferie, na to, co svět nechce“. Každému z nás připomíná, abychom přikládali důležitost tomu, co ostatní zavrhují. V tomto smyslu je skutečně mistrem podstatného: připomíná nám, že to, co je skutečně hodnotné, nepřitahuje naši pozornost, ale vyžaduje trpělivé rozlišování, aby to bylo objeveno a oceněno. Zjistěte, co je cenné. Prosme ho, aby se přimlouval za to, aby celá církev znovu získala tento vhled, schopnost rozlišovat a oceňovat to, co je podstatné. Začněme znovu od Betléma, začněme znovu od Nazareta.

Dnes bych chtěl poslat vzkaz všem mužům a ženám, kteří žijí na nejzapomenutějších geografických periferiích světa nebo žijí v situacích existenční tísně. Kéž ve svatém Josefovi najdete svědka a ochránce, ke kterému můžete vzhlížet. Můžeme se k němu obrátit s touto modlitbou, která je sice „podomácku vyrobená“, ale vychází ze srdce:

Svatý Josefe,

ty, který jsi vždy důvěřoval Bohu,

a rozhodoval jsi se

veden jeho prozřetelností,

uč nás, abychom se tolik nespoléhali na své vlastní plány,

ale na jeho plán lásky.

Ty, který pocházíš z periferie

pomoz nám obrátit náš pohled

a dávat přednost tomu, co svět zavrhuje a odsouvá na okraj.

Utěšuj ty, kteří se cítí osamělí,

a podporuj ty, kteří v tichosti pracují,

aby bránili lidský život a důstojnost. Amen.


II. – „Svatý Josef v dějinách spásy “ (24.11.2021)

Po babylónském zajetí Jechoniáš měl syna Salatiela, Salatiel Zorobabela,

Zorobabel Abiuda, Abiud Eliakima, Eliakim Azóra,

Azór Sádoka, Sádok Achima. Achim měl syna Eliuda,

Eliud Eleazara, Eleazar Mattana, Mattan Jákoba,

Jákob pak měl syna Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš, řečený Kristus.

(Mt 1,12-16)

Drazí bratři a sestry, dobré ráno!

Minulou středu jsme zahájili cyklus katechezí o postavě svatého Josefa – rok jemu věnovaný se chýlí ke konci. Dnes v této cestě pokračujeme a zaměříme se na jeho roli v dějinách spásy.

Ježíš je v evangeliích označován jako „syn Josefův“ (Lk 3,23; 4,22; J 1,45; 6,42) a „syn tesařův“ (Mt 13,55; Mk 6,3). Evangelisté Matouš a Lukáš při vyprávění o Ježíšově dětství věnují prostor roli Josefa. Oba tvoří „rodokmen“, aby zdůraznili Ježíšovu historicitu. Matouš, který se obrací především k židokřesťanům, začíná od Abraháma a dochází k Josefovi, definovanému jako „muž Marie, z níž se narodil Ježíš, zvaný Kristus“ (1,16). Lukáš se naopak vrací až k Adamovi a začíná přímo u Ježíše, který „byl synem Josefovým“, ale upřesňuje: „jak se myslelo“ (3,33). Proto oba evangelisté neuvádějí Josefa jako Ježíšova biologického otce, ale jako otce právoplatného. Ježíš skrze něj naplňuje dějiny smlouvy a spásy mezi Bohem a člověkem. Pro Matouše začíná tato historie Abrahamem, pro Lukáše samotným počátkem lidstva, tedy Adamem.

Evangelista Matouš nám pomáhá pochopit, že postava Josefa, ačkoli je zdánlivě okrajová, nenápadná, v pozadí, je naopak zásadním prvkem dějin spásy. Když se nad tím zamyslíme, „naše životy jsou utkány a udržovány obyčejnými lidmi – obvykle zapomenutými -, kteří se neobjevují na titulních stránkách novin a časopisů. Kolik otců, matek, dědečků a babiček, učitelů ukazuje našim dětem malými každodenními gesty, jak zvládnout a překonat krizi tím, že upraví návyky, pozvednou oči a povzbudí je k modlitbě. Kolik lidí se modlí, obětuje a přimlouvá za dobro všech“. (Patris corde, 1). Každý tak může ve svatém Josefovi najít muže, který zůstává nepovšimnut, muže každodenní přítomnosti, diskrétní a skryté přítomnosti, přímluvce, oporu a průvodce v těžkých chvílích. Připomíná nám, že všichni ti, kteří jsou zdánlivě skrytí nebo jsou v „druhé linii“, mají v dějinách spásy jedinečné postavení. Svět potřebuje tyto muže a ženy: muže a ženy v druhé linii, kteří však podporují rozvoj našeho života, každého z nás, a kteří nás modlitbou, příkladem a učením podporují na cestě života.

V Lukášově evangeliu vystupuje Josef jako opatrovník Ježíše a Marie. A proto je také „strážcem církve“; jestliže však byl strážcem Ježíše a Marie, působí nyní, když je v nebi, i nadále jako strážce, v tomto případě Církve. Protože Církev je pokračováním Kristova Těla v dějinách a zároveň se v mateřství Církve odráží mateřství Mariino. Josef tím, že nadále chrání Církev – nezapomeňte na to, prosím: Josef dnes chrání Církev – a tím, že nadále chrání Církev, chrání i Dítě a jeho matku“ (tamtéž, 5). Tento aspekt Josefova opatrovnictví je velkou odpovědí na příběh z Genesis. Když Bůh žádá Kaina, aby se zodpovídal za Abelův život, odpovídá: „Jsem snad strážcem svého bratra?“ (4,9). Josef nám svým životem jako by chtěl říci, že jsme stále povoláni k tomu, abychom se cítili být strážci svých bratří a sester, opatrovníky těch, kteří jsou postaveni vedle nás, těch, které nám Pán svěřuje v mnoha životních okolnostech.

Naše společnost byla nazvána „tekutou“, protože se zdá, že nemá žádnou konzistenci. Opravím filozofa, který tuto definici vymyslel, a řeknu: více než tekutá, plynná, skutečně plynná společnost. Tato tekutá, plynná společnost nachází v příběhu o Josefovi velmi přesný ukazatel důležitosti lidských vazeb. Ve skutečnosti nám evangelium vypráví Ježíšův rodokmen nejen z teologického důvodu, ale také proto, aby každému z nás připomnělo, že náš život se skládá z vazeb, které nás předcházejí a provázejí. Aby přišel na svět, zvolil si Boží Syn cestu vazeb, cestu dějin. Vydal se historickou cestou, kterou se ubíráme všichni.

Drazí bratři a sestry, myslím na tolik lidí, pro které je obtížné najít smysluplné spojení v jejich životě, a právě proto se trápí, cítí se osamělí, chybí jim síla a odvaha jít vpřed. Na závěr bych se rád pomodlil, abychom našli ve svatém Josefovi spojence, přítele a oporu.

Svatý Josefe,

ty, který jsi střežil pouto s Marií a Ježíšem,

pomáhej nám pečovat o vztahy v našem životě.

Ať nikdo nezažije pocit opuštěnosti,

která pramení z osamělosti.

Každý z nás ať se smíří se svou vlastní historií,

s těmi, kteří tu byli před námi,

a rozpozná i v chybách, které se staly,

cestu, kterou si Prozřetelnost razila,

aby zlo nemělo poslední slovo.

Ukaž se jako přítel těch, kteří mají největší potíže,

a jako jsi podporoval Marii a Ježíše v těžkých chvílích,

tak podpoř i nás na naší cestě. Amen.


III. Josef, muž spravedlivý a muž Mariin (1.12.2021)

„Narození Ježíše Krista se událo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého. Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají.“ Mt 1,18-19

Drazí bratři a sestry, dobré ráno!

Pokračujeme v rozjímání o postavě svatého Josefa. Dnes bych se chtěl zabývat jeho „spravedlivostí“ a „zasnoubením s Marií“, a předat tak poselství všem snoubencům a novomanželům. O mnoha událostech spojených s Josefem vyprávějí apokryfní evangelia, tedy nekanonická evangelia, která ovlivnila i umění a různá místa uctívání. Tyto spisy, které nejsou v Bibli – jsou produkty křesťanské zbožnosti v té době -, odpovídají na touhu zaplnit vypravěčské mezery kanonických evangelií, tedy těch, která jsou v Bibli a která nám dávají vše podstatné pro křesťanskou víru a život.

Evangelista Matouš. To je důležité: co říká evangelium o Josefovi? Ne to, co říkají tato apokryfní evangelia, což není špatné nebo zlé, ne! Jsou krásná, ale nejsou Božím slovem. Naopak evangelia, která jsou součástí Bible, jsou Božím slovem. Mezi nimi je i evangelista Matouš, který Josefa definuje jako „spravedlivého“ muže. Poslechněme si jeho vyprávění: „Tak se stalo narození Ježíše Krista: Jeho matka Maria, která byla zasnoubena Josefovi, otěhotněla z Ducha svatého dříve, než spolu začali žít. Josef, její snoubenec, který byl spravedlivý a nechtěl ji zavrhnout, se ji rozhodl tajně propustit“ (1,18-19). Když totiž byla snoubenka nevěrná nebo otěhotněla, mohl ji snoubenec denuncovat! Musel. A ženy byly v té době kamenovány. Josef byl ale spravedlivý. Říká: „Ne, to neudělám. Budu mlčet“.

Abychom pochopili Josefovo chování k Marii, je dobré si připomenout sňatkové zvyky starého Izraele. Manželství se skládalo ze dvou jasně definovaných fází. První z nich se podobala oficiálním zásnubám, které již znamenaly novou situaci: zejména žena, ačkoli ještě rok žila v domě svého otce, byla považována za faktickou „manželku“ snoubence. Ještě spolu nežili, ale bylo to, jako by byla jeho ženou. Druhým aktem bylo přestěhování nevěsty z domu jejího otce do domu ženicha. To se odehrálo ve slavnostním průvodu, který svatbu završil. Nevěstu tam doprovázeli její přátelé. Podle těchto zvyklostí skutečnost, že „než spolu začali žít, Marie zjistila, že je těhotná“, vystavovala Pannu Marii obvinění z cizoložství. A tato vina měla být podle starobylého zákona potrestána kamenováním (srov. Dt 22,20-21). V pozdější judaistické praxi – po tomto datu – se však prosadil umírněnější výklad, který ukládal pouze akt zavržení, ale s občanskoprávními a trestněprávními důsledky pro ženu, nikoli však ukamenování.

Evangelium říká, že Josef byl „spravedlivý“ právě proto, že podléhal zákonu jako každý zbožný Izraelita. Jeho láska k Marii a důvěra v ni mu však napověděly způsob, který by zachránil dodržování zákona a čest jeho nevěsty: rozhodl se, že jí vypoví zasnoubení tajně, bez povyku, aniž by ji vystavil veřejnému ponížení. Zvolil si cestu utajení, bez soudu a trestu. Ale jaká to svatost v Josefovi! My, kteří, jakmile se dozvíme nějakou nepříjemnou zprávu o někom jiném, jdeme okamžitě do pomlouvání! Ale Josef mlčí. Mlčí.

Evangelista Matouš však hned dodává: „Zatímco však o tom přemýšlel, hle, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl mu: „Josefe, synu Davidův, neboj se vzít si Marii, svou manželku, neboť to, co se v ní zrodilo, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ (1,20-21). Do Josefova rozlišování zasáhne Boží hlas a prostřednictvím snu mu zjeví smysl větší, než je jeho vlastní spravedlnost. Jak důležité je pro každého z nás pěstovat spravedlivý život a zároveň cítit, že stále potřebujeme Boží pomoc! Rozšířit si obzory a nahlížet na životní okolnosti z jiného, širšího úhlu pohledu. Mnohokrát se cítíme uvězněni tím, co se nám stalo. Říkáme: „Podívejte se, co se mi stalo!“ a zůstáváme vězni toho špatného, co se nám přihodilo; ale právě na pozadí některých životních okolností, které se zpočátku jeví jako dramatické, je Prozřetelnost, která časem nabývá tvaru a smysluplně osvětluje i bolest, která nás postihla. Pokušením je uzavřít se v bolesti, v myšlenkách na nepříjemné věci, které se nám staly. A to není dobře. To vede ke smutku a hořkosti. Hořké srdce je tak ošklivé.

Chtěl bych, abychom se zastavili a zamysleli se nad jedním detailem tohoto příběhu, který se vypráví v evangeliu a který často přehlížíme. Marie a Josef jsou dva snoubenci, kteří pravděpodobně měli sny a očekávání o svém životě a budoucnosti. Zdá se, že Bůh nečekaně zasáhl do jejich životů a oba, i když zpočátku s obtížemi, otevřou svá srdce skutečnosti, která je jim předložena.

Drazí bratři a sestry, náš život často není takový, jaký si ho představujeme. Zejména ve vztazích lásky a náklonnosti je pro nás obtížné přejít od logiky zamilovanosti k logice zralé lásky. A my musíme přejít od zamilovanosti ke zralé lásce. Vy novomanželé, dobře se nad tím zamyslete. První fáze je vždy poznamenána určitým okouzlením, které nás nutí žít ponořeni do imaginárního světa, který často neodpovídá skutečnosti. Zamilovanost. Ale právě když se zdá, že zamilovanost s jejími očekáváními končí, právě tehdy může začít skutečná láska, nebo právě tehdy přichází pravá láska. Milovat totiž neznamená očekávat, že druhá osoba nebo život budou odpovídat našim představám, ale spíše se zcela svobodně rozhodnout přijmout odpovědnost za život, který se nám nabízí. Proto nám Josef dává důležité ponaučení, že si Marii vybírá „s otevřenýma očima“. A můžeme říci „se všemi riziky“. Jen si vzpomeňte, že v Janově evangeliu je výtka, kterou Ježíšovi adresují znalci Zákona: „My nejsme synové odtud“, přičemž naráží na prostituci. Ale protože věděli, jak Marie otěhotněla, chtěli Ježíšovu matku pošpinit. Pro mě je to nejšpinavější a nejdémoničtější pasáž evangelia. A Josefovo riziko nám dává toto ponaučení: berte život takový, jaký je. Zasáhl Bůh? Beru to. Josef učiní, jak mu přikázal anděl Páně: „A vzal si svou ženu, která, aniž ji poznal a aniž byla s ním, čekala syna, a porodila syna a dala mu jméno Ježíš“ (srv. Mt 1,24-25). Křesťanští snoubenci jsou povoláni vydávat svědectví o takové lásce, která má odvahu přejít od logiky zamilovanosti k logice zralé lásky. A to je náročná volba, která místo toho, aby život uvěznila, může lásku posílit, aby byla trvanlivá tváří v tvář zkouškám času. Láska páru pokračuje v životě a zraje každým dnem. Snoubenecká láska je trochu – dovolte mi to říct – trochu romantická. Všechno už jste zažili, ale pak přijde ta zralá, každodenní láska, práce, děti… A někdy se ta romantika trochu vytratí, že? Ale není tu pak žádná láska? Je – ale zralá láska. „Ale víte, otče, někdy se hádáme…“ Tohle se děje od dob Adama a Evy až dodnes, ne? Že hádky manželů jsou naším denním chlebem, že! „Ale přece hádat bychom se neměli, ne?“ Ano, měli. Prostě ano. Neříkám, že musíte, ale můžete. „A otče, ale někdy zvýšíme hlas…“ – „To se stává.“ „A někdy létá i nádobí“ – „To se stává“. Jak to ale udělat, aby to nepoškodilo život manželství? Pozorně poslouchejte: nikdy nekončete den, aniž byste se usmířili. Pohádali jsme se, řekl jsem ti špatné věci, můj Bože, řekl jsem ti špatné věci. Nyní však den končí: musím se smířit. Víte proč? Protože studená válka příštího dne je velmi nebezpečná. Nedovolte, aby den poté začal válkou. Proto se před spaním usmiřte. „Ale otče, víš, že nevím, jak se mám vyjádřit, abychom se usmířili po tak zlé situaci, kterou jsme zažili.“ Je to velmi snadné: udělejte toto (papež se dotkne tváře, ozve se potlesk) a mír je uzavřen. Vždy mějte na paměti: nikdy nekončete den, aniž byste se usmířili. A to vám pomůže v manželském životě. Všem manželům. Přechod od zamilovanosti ke zralé lásce je náročná cesta, ale musíme se jí vydat.

A dnes opět skončíme modlitbou ke svatému Josefovi.

Svatý Josefe, ty, který jsi svobodně miloval Marii

a rozhodl ses vzdát se svých představ, abys dal místo realitě,

pomoz každému z nás, abychom se nechali překvapit Bohem

a přijímali život ne jako nečekanou událost, před kterou se musíme bránit,

ale jako tajemství, které skrývá tajemství pravé radosti.

Vyprošuj všem křesťanským snoubencům radost a radikálnost,

ale vždy s vědomím, že lásku umožňuje jen milosrdenství a odpuštění.

Amen.

Theme: Overlay by Kaira Copyright: Františkáni UH
Lk 17, 21